Tvůrčí psaní ve škole – 7. díl – Macourek a dvě stě konců

Jana Šrámková, 8. 8. (2011), Tvůrčí psaní - Tipy do výuky , 6 301 zobrazení

Nechat žáky dopisovat konec společně čteného příběhu, nebo naopak vymýšlet jeho začátek, patří mezi jednoduché a osvědčené aktivity. Klíčem je ovšem zvolit správný text, který podnítí imaginaci a poskytne dostatek prostoru pro nejrůznější možná uchopení. Nepromarněte také příležitost vzniklé texty společně reflektovat a demonstrovat na nich šíři tvůrčích možností. Nabízím vám inspiraci, jak pracovat s konkrétním textem Miloše Macourka.

Miloš Macourek: Jakub a dvě stě dědečků

Miloš Macourek: Jakub a dvě stě dědečků

Kvůli linearitě příběhu je samozřejmě snazší variantou aktivity tvořit se žáky konce než začátky společně čteného textu. Nemusejí se po dočtení vracet do výchozího okamžiku děje a pracovat retrospektivně. Proto je tento způsob vhodný i pro mladší žáky. Nicméně dá se využít v jakémkoliv věku a pokročilosti, stačí vhodně zvolit text. Pohádky a drobné příběhy Miloše Macourka mají nejen vhodný rozsah, ale díky svému humoru a lehce nonsensové poetice oslovují širokou škálu čtenářů, a to jak z hlediska věku, tak vkusu a čtenářské pokročilosti. Jejich imaginativnost a hra s jazykem navíc přímo provokují k zapojení se do téhle snové hry nesvázané logikou a pravidly.

Pro toto cvičení není třeba žádná zvláštní teoretická ani technická příprava. Stačí text společně se třídou přečíst, eventuálně ho zkopírovat, aby ho měl každý žák během práce k dispozici k nahlédnutí. Poté poskytneme dostatečný čas ke zpracování (potřebné množství času je třeba stanovit pro každou skupinu individuálně). Osvědčuje se také žákům přečíst či rozdat text minimálně jeden den předem a ponechat jim možnost k promýšlení tématu. V takovém případě ale bezprostředně před psaním přečteme příběh znova.

Začátek pohádky

Miloš Macourek: Pohádky, Albatros 1985

Červené šaty s bílými puntíky se líbí skoro každému, ale byla jedna holčička a té se nelíbily.
Řeknete možná, že se jí líbily modré šaty s bílými puntíky, proč ne, každému se může líbit něco jiného, ale té holčičce se nelíbily ani modré šaty s bílými pun¬tíky, ani bílé šaty bez puntíků, nelíbily se jí žádné šaty, které měla ve skříni.

Ty jsi divná holčička, Alenko, říkala jí maminka, tobě se nic nelíbí.

A byla to pravda, Alence se nelíbilo vůbec nic. Šla třeba do koupelny a řekla:

Fuj, to je ošklivý zubní kartáček.

Nebo šla do spižírny a řekla:

Fuj, to je ošklivá mrkev, to je ošklivá cibule, to jsou ošklivá rajčata.

A když byla s maminkou v kuchyni, říkala:

To jsou nehezké hodiny, to je divný stůl, to jsou nepěkné květináče s květinami.

Když se ti to nelíbí, tak na to nekoukej, říkala jí maminka a trochu se na Alenku zlobila.

A co mám dělat, ptala se Alenka.

Hraj si s něčím, vezmi si tužku a papír a kresli si. A když se ti to nebude líbit, můžeš to vymazat, tady máš gumu. A dala Alence gumu.

Podívejme se, řekla si Alenka, když se mi něco nelíbí, mohu to vymazat, to je něco. A protože se jí nelíbily hodiny, vymazala hodiny.

Co to děláš, ty hloupá, řekla jí maminka, nebudeme vědět, kolik je hodin. A moc se na Alenku mračila.

Maminka se mi také nelíbí, moc se na mě mračí, řekla si Alenka a vymazala maminku.

Podpořit rozmanitost

Nezapomeneme žákům několikrát zdůraznit, že není cílem uhodnout, jak dokončil svůj text původní autor, ani se jeho verzi co nejvíce přiblížit. Cílem cvičení je naopak získat paletu co nejrozmanitějších konců, na kterých se ukáže pestrost přístupů a nápadů. Žádný konec tedy nebude dobře, nebo špatně – nové vymyšlené konce by měly pouze na původní text smysluplně navazovat a příběh jakkoliv uzavřít.

Doporučuji předem žákům nabídnout tyto rámcové varianty (definujeme je vždy dostatečně obecně, aby odkryly pole možností, ale nezafixovaly mysl dětí k našim konkrétním nápadům): Možná Alence odpustíte, a možná si to pěkně odskáče. Možná nakonec všechno napraví a vrátí do původního stavu, možná zůstane tvrdohlavá a dopadne to kdoví jak. Možná se vašemu textu nasmějeme, a možná bude smutný. Všechno je to jenom na vás!

Jak texty vyhodnotit

Byla by velká škoda nepracovat s hotovými konci pohádky dál. Je samozřejmě možné nechat žáky vlastní práce přečíst bezprostředně po psaní a reagovat na ně hned – pro děti je to asi nejzábavnější a nejpřirozenější varianta. Nicméně vyžaduje poměrně velkou pohotovost učitele a také není z časových důvodů vždycky možná. Pokud se tedy texty rozhodneme vybrat, rozhodně je další den nebo v další hodině opět přineseme a alespoň krátce okomentujeme.

Není nutné přečíst všechny texty nahlas, ale z hlediska motivace také není strategické vybrat tři nejlepší práce a ostatní nezmínit. Nejproduktivnější je rozdělit texty do určitých okruhů podle způsobu, jak se úkolu žáci zhostili. Jednotlivé přístupy (např. tematické, motivické, stylové) pak představíme, oceníme, co je na nich přínosného a zajímavého, a za každý přečteme z několika prací alespoň pár vět, na kterých lze výše vysvětlené doložit. Pro žáky bude zajímavé uvědomit si šíři možných přístupů a úhlů pohledu, zrovna tak jako zjistit, do které skupiny spadá jejich vlastní text. Autor svou tvorbu totiž obvykle spontánně nereflektuje, ač právě to je z hlediska rozvoje čtenářské gramotnosti i vlastního tvůrčího potenciálu velmi přínosné.

Z textů taky vybereme a přečteme další jednotlivé věty, na kterých nás cokoliv zaujme: neobvyklý nápad, metafora, slovní obrat, jakákoliv drobnost (ač celkově práce nemusí být nijak kvalitní). Dotyčného takovou pochvalou nejen povzbudíme, ale učíme tak všechny žáky oceňovat různé aspekty čteného textu - předem je upozorníme, co nás v následující ukázce zaujalo, čeho si mají všimnout, a pak ji teprve přečteme.

Příklad vyhodnocení

U tohoto konkrétního Macourkova textu o Alence může jednoduché vyhodnocení vypadat například takto (uvádím ve stručnosti):

Většina z vás nechala Alenku pěkně vyřádit a vygumovat skoro celý svět. Jako třeba Eliška, všimněte si, jak zajímavé věci ji napadlo nechat zmizet – turisty, kostely… Alenka vymazala i televizi, pohovku a postupně celý byt. Potom přišel domů tatínek. Uviděl tu spoušť a zavolal: „Alenko, co jsi to udělala? Teď jsme bezdomovci!“ „To je mi jedno,“ řekla Alenka a vymazala i tatínka. Potom šla a vymazala školu i paní učitelku. Vymazala také všechny obchody, turisty, kostely, zvířata i domy, stromy, keře a květiny. Netrvalo dlouho a Alenka se dívala do pustého nic…

Některým autorům se podařilo vymyslet během gumování opravdu legrační věci, jako třeba Olze, které nešel vygumovat tatínek, ale nakonec sám ochotně poradil, jak se na něj musí: Ale najednou zahlédla Alenka tatínka Emila. Alenka říká: „Ty jsi ale ošklivý, tatínku. Máš moc a moc velikááánské břicho, ošklivé oblečení a kníry.“ Tatínek řekl: „Také si myslím, že bych nemusel mít kníry.“ Alenka vzala gumu a začala gumovat. Ale nepovedlo se. Tatínka nevygumovala. Tatínek nato říká: „Miláčku, já nejdu vygumovat, já jsem nakreslený perem. Na mě by sis musela vzít zmizík.“ Alenka tedy vytáhla zmizík a začala zmizíkovat. A najednou je tatínek fuč…

Zajímavé bylo, jak vaše příběhy končily. Někdo po všem tom gumování nechal Alenku probudit ze špatného snu, jako třeba Martin. Kristýna ji nechala, aby si sama uvědomila, že být na světě sám není veselé, a další jí poslali rádce, který Alence doporučil celý svět zase dokreslit – Markéta poslala babičku, Jakub anděla a Jirka tátu. Dost mě pobavilo, že Jirkova Alenka měla nakonec opačné problémy, než když jenom gumovala, poslouchejte: Pak vygumovala všechny šaty, zubní kartáček, mrkev, cibuli, rajče, stůl, květináč a květinu. Když přišel domů její bratr a viděl, co Alenka udělala, zamknul ji do pokojíku. Alenka si řekla: to jsou nepěkné dveře, tak je vygumuji! Vygumovala je a pak i bratra. Když přišel tatínek a uviděl, co se stalo, vzal Alence gumu a Alenka musela všechno nakreslit tak, jak to bylo dřív. Potom ji kreslení začalo tak bavit, že brzy měli tolik věcí, že je neměli kam dávat.

A v jednom případě autorka opravdu popustila uzdu fantazii a nechala Alenku místo světa, který vygumovala, malovat vlastní pohádkové, pěkně uhozené světy. Tohle je kousek z textu Han: Alenku to po chvíli přestalo bavit, a tak si vzpomněla, že se jí líbí šíleně suprově nadupaný film Popelka. Takže asi tak po roce byly všude jen princezny, kterým pořád padaly boty, a princové, kteří ty boty sbírali a běhali za princeznami. Tentokrát si Alenka nakreslila obrovský palác a tam měla obrovský sklad plný bot. Ještě tam byl obrovský katapult, kterým střílela ty boty, aby měli princové co dělat. Ona sama se pořád jen válela a kreslila a gumovala, až jí došla tužka i guma. Zkoušela je někde sehnat, ale všude byli jen princové, princezny nebo boty.

A jak to dopadlo doopravdy?

Velmi pravděpodobně se někdo z žáků po vyhodnocení zeptá, jak příběh dopadl doopravdy, tedy v Macourkově verzi. Upřímně doporučuji nepodlehnout a původní konec dětem nečíst. Povzbuďte je, že konce, které vymyslely, jsou výborné a plnohodnotné a že po představené plejádě možností už by jim samotný Macourkův konec stejně nepřipadal nijak světoborný.

A koho by to přece jen zajímalo a nedávalo mu to spát, ten ať si knížku vyhledá v knihovně a příběh si v ní najde. Je to alespoň dobrá motivace, proč se do knihovny vydat a osvěžit si vyhledávání titulů.

Příloha:

  Pracovní list - Dokončení příběhu (253,0 kB, 386 stažení)
Stahovat tento soubor smí jen registrovaný uživatel.


Zdroj:

• Macourek, M.: Pohádky, Albatros, Praha 1985

Hodnocení článku

1 smajlík2 smajlíci3 smajlíci4 smajlíci5 smajlíků (5 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Ukládám ... Ukládám ...
 
 

Související články

Zatím nejsou žádné komentáře

Můžete vložit úplně první komentář.

Napište komentář

Pro psaní komentářů se musíte Přihlásit případně Zaregistrovat, pokud ještě nemáte svůj účet.