Čtenářské kluby dnes…

Irena Poláková, 12. 9. (2012), Čtenářská gramotnost - Tipy do výuky , 3 765 zobrazení

Je možné, že existuje nějaká osvědčená cesta, jak přivést školní děti k četbě? Nemyslím ty žáky, kterým doma předčítají rodiče, ani ne ty, kteří mají ve svých pokojíčcích vlastní knihovničku. Zajímají mě děti, které nevyrůstají v tak čtenářsky podnětném prostředí. Co s nimi? Což takhle oživit tradici čtenářských klubů!

Mnoho učitelů má stejně jako já výborné zkušenosti s dílnou čtení, při níž školní děti, původně nečtenáři, samostatně čtou v čase vyučování knihu dle svého výběru. Právě přesvědčení o tom, že jsou děti schopné (při dobrém vedení) trávit čas samostatným čtením a že jim to v důsledku přináší radost, stálo u zrodu projektu Brána ke vzdělávání – školní čtenářské kluby.

O co jde?

O dobrodružnou výpravu plnou neočekávaných zvratů… Naší snahou je přenést do českého prostředí čtenářské kluby jako prostor pro scházení se dětí nad knihami, a to konkrétně: jako volnočasový kroužek nabízený školou žákům I. stupně, ale i mladším sourozencům a kamarádům.

Že to není nic nového?

To skutečně není. Už Mladý hlasatel za 1. republiky vyzýval své čtenáře, aby si na klubových schůzkách povídali o knihách. Snažíme se navázat na dávnou a přirozenou tradici, inspirováni zahraničními zkušenosti. Díky operačnímu programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, administrovanému Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jsme v dubnu 2012 otevřeli na 13 školách po celé České republice celkem 21 čtenářských klubů – volnočasových kroužků.

Pro koho jsou kluby určeny?

Část oficiálního názvu našeho projektu je Brána ke vzdělávání. Jsme přesvědčeni, že četba je touto branou, která z nejrůznějších důvodů zůstává některým celoživotně uzavřena. A právě na ně se chceme soustředit – na děti z nepodnětného prostředí, z rodin sociálně slabých, kde na knihy již nezbývají finanční prostředky, na děti se specifickými poruchami učení. Pracujeme s dětmi od předškoláků do konce 4. třídy.

Jak chceme dosáhnout, aby děti do klubu chodily?

„Nemůže zapalovat, kdo sám nehoří.“ – Rádi čteme a čtení považujeme za zvláštní příležitost k zábavě i poučení. Každý klub vedou dva lidé – v ideálním případě učitel ze školy a knihovník z místní knihovny (resp. až na jednu výjimku kluby vedou paní učitelky a paní knihovnice).

Jak to v praxi vypadá?

Každý týden odpoledne se s dětmi scházíme v klubové místnosti, povídáme si o knížkách i o životě, čteme, doporučujeme si četbu, hrajeme hry, pojídáme sušenky… a jednou za pár měsíců klub otevřeme a pozveme všechny, kdo se chtějí přijít podívat, případně nás čímkoliv podpořit. Do klubu chodí i děti, které ještě neumějí číst a psát, i jim umíme četbu zprostředkovat.

Projektová práce probíhá na dvou úrovních – první z nich je přímá práce v klubech. Tj. vymýšlení a realizace činností, které vedoucí klubů s dětmi dělají. Druhá linie je právě podpora vedoucích klubů, která probíhá prostřednictvím supervizí, rozhovorů, nabízení metod a lekcí, sdílením zkušeností.

V průběhu prvních měsíců se ukazuje, že děti práce v klubech velmi baví a zájem na většině míst přesahuje kapacitu klubů. To je dobrá zpráva. Stejně tak skutečnost, že i vedoucí klubů práce těší.

Jako ve všem, co ještě není úplně zaběhnuté, musíme prošlapat cestu a leckdy být i průkopníky slepých uliček. Už teď vidíme, že pravidlo „méně je více“ platí i u nás. Dvě vyučovací hodiny, při nichž děti střídají jednu činnost za druhou, jsou leckdy zábavné, ale ke čtenářství mohou vést méně úspěšně než jednoduché klubové schéma, v němž základ tvoří prostor pro samostatné tiché čtení či prohlížení knih (resp. „dílna čtení“).

Každý z čtenářských klubů je vybaven knihami, které při klubové práci používáme. Často přinášejí nové knížky i knihovníci. Podstatnou částí vlastního klubu je povídání si o knihách, kterými se děti zabývaly v rámci dílny čtení. Dalším pravidelnou součástí schůzky je výběr knihy na doma – děti si odnášejí knihu – rozečtenou či právě v ten den půjčenou. A svůj názor na ni při příštím setkání sdílejí. Nepracujeme se zaujatými čtenáři, mnohdy je jasné, že děti knihy možná ani neotevřely či je jen zběžně prolistovaly, přesto se obvykle na výběr knížek těší.

Klubová práce je na začátku, na bilancování je tedy brzy – zatím víme jen o některých potěšujících skutečnostech (viz výše) a máme soupis řady věcí k řešení, nicméně vše nasvědčuje tomu, že se nám přinejmenším daří ukazovat knihy jako běžnou součást života. Inspirativní mohou být i lekce, které v klubech realizujme a jež jsou aplikovatelné i při běžné výuce.

Další z hlavních aktivit projektu je metodická podpora vedoucích klubů. V ideálním případě bychom rádi dospěli k vzájemnému rozhovoru o uskutečněné lekci i o celkovém směřování klubu a definovali si krátkodobé cíle, na nichž chceme aktuálně pracovat tak, abychom se každý svým vlastním způsobem dostávali k projektovým cílům. Přičemž vycházíme z toho, že jednotliví vedoucí klubu mají své vlastní silné stránky, na nichž můžou stavět.

Velkou podporou je jim právě „supervize“. Ukazuje se, že koučovací i supervnizní techniky jsou velmi účinné. Rádi bychom v budoucnu potvrdili závěry jednoho z výzkumů zabývajících se čtenářstvím: čtenářství se ve školním prostředí rozvíjí daleko rychleji, má-li učitel ku pomoci někoho z venku, kdo mu poskytuje poučenou zpětnou vazbu. V zahraničí je běžný tzv. čtenářský kouč. V naší zemi zatím tato profese rozšířena není, ale doufáme, že i zkušenosti z klubové práce mohou pomoci k vytvoření takovéto nové specializace.

Irena Poláková je metodička projektu Brána ke vzdělávání – školní čtenářské kluby, organizace Nová škola, o.s.p.(www.ctenarskekluby.cz).

 

Hodnocení článku

1 smajlík2 smajlíci3 smajlíci4 smajlíci5 smajlíků (3 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Ukládám ... Ukládám ...
 
 

Související články

Zatím nejsou žádné komentáře

Můžete vložit úplně první komentář.

Napište komentář

Pro psaní komentářů se musíte Přihlásit případně Zaregistrovat, pokud ještě nemáte svůj účet.