Čtenářská gramotnost a projektové vyučování

Co novinář, to názor. V předchozím článku jsem se snažil shrnout zásady pro psaní interview. Ondřeje Bezra znám dlouhá léta a hned na úvod mě varoval, že mi moje závěry zřejmě vyvrátí. Ne tak docela.

Byť je rozhovor těžká novinářská disciplína, neexistuje příliš návodů k jejímu naučení, je třeba si vše samostatně „vychytat“ praxí, vypsat se. Jak jsi to měl ty?

Zpočátku jsem měl problémy s otázkami ke zpovídanému a doma u stroje pak s formou článku. Teď, po stovkách rozhovorů, mám článek hotový třeba za hodinu a vím, že tam je vše, jak má být.

Jak to máš s přípravou, rešeršemi na zpovídanou osobnost?

Novinář musí o tom člověku mít základní informace, jinak by se neměl na co ptát. Ale přečíst úplně všechno, co o něm kdy vyšlo, podle mých zkušeností není úplně dobré z jednoho prostého důvodu: V tu chvíli ztratíš potřebu se ptát. Když mu položíš třeba zdánlivě banální otázku, tak on najednou může odpovědět nějak zajímavě a může tě to nakopnout směrem, který jsi doposavad vůbec netušil.

Co je tedy nejdůležitější?

Daleko důležitější je vybrat si správně člověka, se kterým chci rozhovor dělat, a podle toho si načrtnout předpokládanou délku článku.

Nakolik je důležitý perex a mezititulky?

Perex a mezititulky dělávám úplně na závěr a mívám s tím dost velké problémy, protože mě do perexu napadají většinou samé banality. Na druhou stranu je perex od toho, aby tam ty banality byly. Čím zajímavější perex, tím má čtenář větší chuť rozhovor začít číst. Což je alfa a omega zejména u internetové publicistiky, protože čtenář musí mít chuť si ten článek otevřít. Mezititulky, podle zvyku dotyčného média, velmi často dělá editor.

Co do formy rozhovoru?

Jednoznačně nejpodstatnější je dobře formulovaná první otázka, která musí vycházet z toho, o čem rozhovor má být. Jestliže děláš životopisný rozhovor, klidně můžeš začít otázkou „Kdy ses narodil?“, ale musíš ji položit tak, aby to toho člověka zaujalo.

Takže např. otázka „Zmokl jste, dáte si čaj?“ je naprostý lapsus?

To je úplný nesmysl. Jistě, taková otázka se může položit, ale potom se škrtne. U málokterého rozhovoru se otiskne všechno, co padlo, většinou to je takových 50-60%. Důležité je na toho člověka myslet, než se s ním sejdu. Být s ním v hlavě, když třeba jedu tramvají. Osobně si na rozhovory málokdy dělám poznámky. Za 20 let praxe a po pěti knihách rozhovorů to bylo zhruba u 10% rozhovorů, protože nikdy nevím, kam mne ten rozhovor zavede a to je to, co mě na tom zajímá.

Co závěr rozhovoru?

Závěr musí být jednoznačná tečka, která musí vypadnout z toho člověka. A zkušenost mi říká, že to z něj vždycky vypadne.

Jak nedělat rozhovor? Čeho se vyvarovat? Co tam zásadně nedělat?

Nepřehánět to s tou přípravou. Také není vhodné tomu člověku nějak extrémně podkuřovat a zároveň ani otázkami rozhovor nehrotit. To je přístup bulváru. Už volba člověka, jehož oslovuji a trávím s ním čas, je vhodnější ke sdělení zajímavých informací. Při zpracování pak v žádném případě nepřepisovat rozhovor, jak to ten člověk řekl. Špatná je i přehnaná familiárnost, a to i u člověka, se kterým se dobře znám. V tzv. velkých médiích je striktně vyžadováno vykání. Jiná věc jsou knihy nebo rozhovory ve specializovaných časopisech či serverech.

Ještě otázka k formě. Jaký je tvůj přístup k autorizaci rozhovorů?

Spousta mých kolegů novinářů jsou nepřáteli autorizace, já naopak s autorizací žádné problémy nemám, už kvůli věcným upřesněním, protože se může stát, že při přepisu některé věci špatně pochopím, jsou tam jména, názvy atp. Vždycky je dobře, když to ten člověk zkontroluje.

Zdroje:

• Stručný profil Ondřeje Bezra: http://kultura.idnes.cz/novinari.aspx?idnov=744
• Ukázka rozhovoru: Bezr, Ondřej: Mozart K. byly spřízněné: http://eldar.cz/mezivlnami/cl_mozart_k_byly.htm

Další díl seriálu:

• Rozhovor – 4. díl – Jak se dělá (nedělá) rozhovor: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/rozhovor-4

Hodnocení článku

(4 hlasů, průměr: 3,75 z 5)

 Ukládám ...