Čtenářská gramotnost a projektové vyučování

Náš školní časopis Alšíček začal vycházet v roce 2002. Jeho vznik iniciovala moje kolegyně Jitka Bromová ve spolupráci s ředitelem školy (ZŠ Alešova, Vodňany), který tuto myšlenku uvítal a podpořil. Na „rozjezd“ se podařilo získat grant Nadace Open Society Fund Praha. Z toho jsme pořizovali papír a náplně do kopírky. V tomto grantovém rok a půl trvajícím období jsme se zavázali vydávat časopis měsíčně. To bylo hodně odvážné a náročné, ale zároveň pro nás nové, zajímavé a podnětné. Zkušenosti jsme s tím v té době neměli žádné. Také proto jsem požádal Jitku Bromovou o vyprávění ze života časopisu.

Kdo zpočátku vytvářel školní časopis Alšíček?

O časopis se od počátku starala spolu se mnou malá žákovská redakční rada. Pro žáky to bylo samozřejmě také nové, neměli možnost to někde „okouknout“ a potřebovali hodně vedení. Je fajn, když se na vydávání časopisu podílí víc učitelů. U nás tomu tak nebylo. V podstatě se mnou více spolupracovala jen jedna kolegyně – češtinářka, která nám pomáhala s korekturami a dodávala zajímavé práce svých žáků. Pár kolegyň a kolegů se občas připojilo tím, že své žáky podpořili v napsání příspěvku z akce své třídy. Bohužel dost velká část učitelského kolektivu tuto snahu ignorovala. A to byl asi největší důvod pomalého „odumírání“ časopisu. Prvních pět šest let vycházel celkem pravidelně. Pak už jen občas a nepravidelně, a to není dobré. Když se ale pouze jeden člověk stará o celý chod (vedení žáků, technické zpracování, tisk, distribuce), po čase mu pochopitelně začne sil a chuti ubývat a svůj volný čas by rád věnoval i něčemu jinému.

O čem byly příspěvky?

Byly to především příspěvky ze školních akcí a kurzů, z dění ve škole, besed, zajímavé slohové práce, básničky. Velkou oblibu měly rozhovory s učiteli a rozhovory se žáky, kteří mají zajímavého koníčka, zálibu… Vyprávění žáků – cizinců nebo našich žáků pobývajících nějaký čas v cizině (z Ukrajiny, Vietnamu, Kanady, Belgie) o svých původních školách, zvycích dané země, jejich prvních dojmech u nás apod. Jedna stránka byla věnována zábavě – kvízy, doplňovačky, rébusy, hádanky, vtipy, vědomostní soutěže… Nebo tematické stránky (Vánoce, Velikonoce, sv. Valentýn…). Občas i naskenované výtvarné práce.

Jak fungovala redakční rada?

Za daných podmínek, jak nejlépe mohla. Ale z dnešního pohledu dost laicky. Opět vidím jako nejvážnější nedostatek to, že vše víceméně leželo jen na jednom člověku a ten pochopitelně má jen omezené časové možnosti, ve kterých musí zvládnout spoustu věcí, a tudíž nemůže věnovat dostatek času jen jedné. Scházeli jsme se hlavně o přestávkách, před vyučováním a někdy odpoledne po vyučování (to byl ale dost problém kvůli nestejnému konci vyučování jednotlivých členů a i kvůli dojíždění některých z nich). Žáci si navrhovali témata, kterým se pak věnovali, získávali příspěvky od ostatních (ale bez spolupráce a podpory většiny učitelského sboru to bylo hodně náročné), vyhledávali materiály na zábavnou stránku, vyhodnocovali soutěže…

Alšíček měl ale problém? Co se stalo?

Když se žákům něco nelíbilo, zveřejnili to také (podotýkám, že slušnou formou). Některé věci kritizovali, komentovali po svém, a to bylo méně vstřícným vyučujícím „trnem v oku“.

Asi největší „školní skandál“ přitom vyvolala dost nevinná zpráva z návštěvy galerie. Kdy si kluci trošku udělali legraci ze starší paní učitelky, která byla ráda, že může použít výtah místo schodů. Výtah byl programovatelný a oni ji předběhli po schodech a v každém patře zmáčkli tlačítko. Výtah tedy stále zastavoval a otvíral dveře. Potom tuto příhodu zveřejnili v časopise i s komentářem paní učitelky, ve kterém mimochodem nebylo nic špatného.

Jenže paní učitelka to vnímala jako útok na svoji osobu, žádala přísné potrestání onoho pisatele a nedalo se jí moc vysvětlit, že ten žák nic špatného neudělal. Řešilo se to na vedení školy, které se naštěstí žáka zastalo. Byla však již podlomena důvěra žáků ve „svobodu slova“ a paní učitelka to dlouhou dobu také těžce nesla.

Když se ohlédnete zpět, z čeho máte radost?

Mám radost z těch let, kdy to fungovalo. Z tvořivé práce. Z radosti dětí nad svým dílem. Ze zájmu rodičů o časopis. Když teď procházím starší ročníky, s úžasem si připomínám množství akcí, které jsme pro žáky uspořádali. Je to taková milá malá kronika.

Máte pro autory školních časopisů nějakou radu?

Jak už jsem se zmínila výše, nenechat to jen na jednom či dvou učitelích. I když budete mít schopné a šikovné žáky, stejně vás stále potřebují mít „po ruce“. Navíc, když už se to dobře naučí, jsou většinou v devítce, odejdou a vy musíte zaučovat ty nově příchozí. V současné době, kdy osmiletá gymnázia odvádí zdatné žáky ze základních škol, je mnohem obtížnější dobře fungující tým vytvořit.

Dalším doporučením je hned si všechna čísla archivovat v papírové i elektronické podobě. Dnes už je to snadné a na webových stránkách školy je to dobrá propagace. Když jsme ale před lety začínali, měli jsme na škole jen pár počítačů, na tehdejší diskety se celý obsah i s fotkami nevešel a my na to ještě nebyli ani zvyklí, takže se nám několik prvních ročníků dochovalo jen na papíře. I když jsem si už několikrát říkala, že bychom je měli alespoň naskenovat, stále to není hotové. Je to škoda, stejně jako to, že na stránkách školy máme jen pár čísel. Mrzí mě to, ale zároveň si to nevyčítám. Protože člověk je zavalen tolika povinnostmi, že když si na to vzpomenete, nemáte většinou čas, a když byste ten čas náhodou měli, tak si na to zase nevzpomenete. Dělejte proto všechno hned, když je to čerstvé, ušetří to spoustu času. Ale jak vidíte, mně se to zatím daří taky jen někdy.

Přeji Vám všem, kteří se do této krásné práce se žáky pustíte, hodně radosti z tvoření. A když se něco nepovede nebo nestihne, tak se taky nic neděje.

 Příloha:

  Časopis Alšíček č. 2 (453,3 kB, 12 stažení)
Stahovat tento soubor smí jen registrovaný uživatel.

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

 Ukládám ...