„Novinářská reportáž…Její síla musí být, vzhledem k tématu, už v samém pojetí nosné myšlenky. Musí si počínat jako pavouk, který upřede celou síť souvislostí kolem Člověka, Problému, Události, Postřehu. Ani pavouk, ani pavučina však nesmí být vidět, dokud se záměr nezahryzne čtenáři do hlavy, do srdce – do svědomí i do podvědomí.“
(Jan Petránek)
Vytvořit dobrou reportáž není žádná rutinní záležitost. V reportáži je autor přítomen jako účastník a současně pozorovatel. Jak se tedy vlastně reportáž píše? Co do reportáže patří a co nikoli?
Jak a o čem psát?
Autor reportáže by měl volit témata, o kterých toho hodně ví. Volba samotné oblasti, které se bude věnovat, není rozhodující. Výjimkou jsou témata filozofující či výrazně abstraktní, která autora dovedou jistě jinam, než k reportáži. Podstatnější jsou nová fakta a neotřelý úhel pohledu. Píšeme tedy o tom, co jsmezažili nebo viděli, případně tvoříme na základě výpovědí svědků a jejich vyprávění. Mít, o čem psát, předpokládá shromažďovat fakta a názory, vést rozhovory i fotodokumentaci.
V reportáži pracujeme s jednotlivými fakty a analýzou příčin a souvislostí. Pro její zpracování je podstatné nalézt příběh. Přímá účast a konfrontace pohledů účastníků dovede autora reportáže k „hrdinovi“, který naplní text dějem. Autorův pohled na téma vede k osnově příběhu. Reportáž mívá pouze jedno hlavni a aktuální téma. Přičemž aktuální reportáž může přinášet i téma z minulosti. Témata reportáží velmi často nabízejí konkrétní lidské osudy. V reportáži jsou dnes obvykle zastoupeny prvky investigativní žurnalistiky.
Jaký zvolit styl?
Forma reportáže může být více zpravodajská nebo literárně beletristická. Dobrá reportáž obsahuje osobní prožitek, výpovědi, emoce, přímou řeč, rozhovory, fakta. S volbou tématu souvisí rovněž použití jazykových prostředků: volba hovorového jazyka, slangu, přímých řečí apod. I tímto způsobem usilují autoři o autentické zachyceni popisované události. Také trocha „senzace“ není na škodu.
Autor vytváří vlastní výpověď přímo prostřednictvím pozorování a rozhovorů. Přitom pozorovat lze pohledem účastníka i pohledem nezainteresované osoby. Pozorování není pouhým sledováním. Základ reportáže tvoří autorův výklad. Bez vědomé interpretace nemá pozorování smysl. Tvůrce reportáže je také často odkázaný na další nepřímé zdroje. Původní zdroje jsou však pro reportáž rozhodující. Důležitá je správně zvolená dynamika textu. Je dobré dát text někomu přečíst a zeptat se jej, zda přeskakoval při čtení řádky.
Jak uspořádat text?
Kompoziční uspořádání jednotlivých částí textu je především věcí autorova záměru. Kompozice vyplyne ze shromážděného materiálu. Může být pak více dramatická, lineární nebo kontrastní. Kompozičními postupy usiluje autor o to, aby vynikla hlavní fakta. Přístup k tématu může být více informační, kdy převažují údaje, vyprávěcí, ve kterém je zachována výrazná časová posloupnost, výkladový, v němž převažují logické souvislosti nebo opisný, kdy autor detailněji charakterizuje prostředí a osoby.
Volba času
Při použití přítomného času docílí novinář vtažení čtenáře do děje. Čtenář prožívá reportáž, jako by se právě odehrávala a cítí se být její součástí. Často se setkáme s kompozicí, kdy hlavní část je zaznamenána v minulém čase a rámuje ji na začátku a konci čas přítomný. Určité střídání časů může zesílit dramatičnost i emocionalitu děje. Aktéři děje navíc vstupují do reportáže skrze přímou řeč. Je dobré zaznamenat si jméno, věk, povolání, ale také oblečení zpovídaného. Jednotlivé detaily napomáhají představě, že jsme součástí události.
Kompoziční uspořádání textu
• Kompozice přímočará má dějovou linku často psanou v první osobě. Autor je svědkem, čerpá ze svých názorů a nabytých zkušeností. Analyzuje prostředí, situaci či děj. Takový přístup bývá častý u cestopisných reportáží.
• Reportáž lze prostřednictvím zvoleného hrdiny líčit dramaticky. Děj reportáže se může přiblížit beletrii. Autor pracuje s konfliktními situacemi a provází je logikou, úvahami.
• Pracovat lze i s psychologickým napětím, vhodným vkládáním myšlenek, které posouvají děj i úhel pohledu. Takové kompozici říkáme afabulární.
• Reportáž lze vystavět na větším využití dialogu. Neobsahuje však jen otázky a odpovědi, ale řadu dalších složek, jako popis atmosféry, pocitů, dojmů.
• Využít lze ve větší míře rovněž fotografie, kresby, grafy, mapky a další dokumenty, na jejichž základě může čtenář objevovat neznámá fakta a nové souvislosti.
Titulek
Velmi důležitou součástí každého článku je titulek. Samotný titulek může vyvolat pocit, představu. Titulky reportáží bývají většinou krátké, jmenné. Mezititulky pomáhají členěni textu. Titulky plni funkci informační, grafickou a estetickou. Buď poskytují čtenáři maximální podstatu informace, nebo mají za úkol vzbudit čtenářovu pozornost a informaci pouze naznačí.
Úvod a závěr
Úvod reportáže je oříškem pro mnohé autory, může totiž čtenáře buď nalákat k přečtení, nebo v nejhorším případě ho zcela odradit. Autoři si tudíž lámou hlavu s tím, jak stvořit úvod nápaditý, překvapivý, neobvyklý nebo tajemný. Autor může vystavět úvod reportáže třeba přímým vstupem do události, nebo vytvoří úvod popisný, ve kterém zobrazuje osoby a prostředí. U reportáží se můžeme setkat s úvodem, který začíná otázkou, monologem, nebo dialogem. Nejčastěji autoři nabízejí v úvodu jádro sdělení, začínají příběhem, citátem nebo otázkou.
Obdobně důležitý je i závěr reportáže. Autor buď opakuje a rekapituluje informace, nebo konstatuje. Pravidlem při tvorbě reportáži je použití fotografií, především ke zvýšení autenticity a dokumentárnosti. Velmi účinně působí foto reportáže.
Zdroj:
• Dočekalová, Markéta: Tvůrčí psaní pro každého, Grada Publishing, 2006
Další díl seriálu:
• Reportáž – 1. díl – Co je to reportáž?: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/reportaz-1
Zatím nejsou žádné komentáře
Můžete vložit úplně první komentář.